Zadejte dotaz pro vyhledání :
Půjčovní doba :
dospělí |  děti

Dospělí a studenti :

Po  8:00 - 18:00
Út     -      -
St  13:30 - 18:00
Čt  8:00 - 18:00
 8:00 - 16:00
So  9:00 - 11:00
Ne  14:00 - 17:00

Úvodní stránka

Proti proudu času – Bitva na políčkách

Lidé odjakživa nacházeli zalíbení v soubojích. Ať už se jednalo o boje v arénách, rytířská klání nebo prosté zápasy. Dne 26. srpna 2017 měli návštěvníci města Poličky možnost pustit se proti proudu věků a v městském parku, kde na jediný den vyrostlo dobové ležení, zhlédnout turnaje, z nichž se mohli těšit naši dávní předci. O tento zážitek se postaraly historické spolky ze všech koutů republiky, v čele s místním spolkem Aldeigjuborg. Třetí ročník festivalu Bitva na políčkách začal.

Představte si ospalé, pošmourné dopoledne, kdy i slunce váhá, jestli by nemělo ještě pět minut zůstat v posteli. V parku se trousí malé skupinky lidí, především rodiny s dětmi, a pozorují plátěné stany rozestavěné v travnatém svahu podél hradeb. Někteří se zastavují a prohlížejí zboží nabízené ve stáncích. Je tu široký výběr, od šperků až po medovinu. Všichni ale při výběru po očku pokukují po hodinkách. Každou chvíli by totiž měl začít průvod.

Je půl jedenácté, návštěvníci se pomalým tempem vydávají k místu, kde se mezitím schází bojovníci z dob raného středověku. Je jich pomálu. Trubači hlasem svých rohů svolávají zbytek, jenže ten se stále ne a ne dostavit. Trubačům spěchá na pomoc moderátor. Za pomoci moderní technologie, mikrofonu a reproduktorů, vyzývá ostatní účastníky, aby se připojili k průvodu. Jenže ti stále nepřichází. Teprve po druhé výzvě se ztracení druhové ve zbrani najdou a procesí se seřadí. Za zvuků dud a bubnů vyráží k náměstí. Nadšené obecenstvo je následuje. Společně obcházejí celé náměstí. Na konci cesty se k nim přidávají i dvě krajně zmatená auta, která s něčím takovým očividně nepočítala.

Průvod historických postav se vrací zpět na stanoviště, ze kterého vyrazil. Tam diváky za všechny účinkující vítá moderátor a vzápětí dává slovo starostovi města Poličky panu Jaroslavovi Martinů. I on vítá návštěvníky a děkuje za účast na festivalu. „Jsem rád, že se takové akce v našem městě pořádají,“ říká mimo jiné. Jakmile skončí svůj krátký proslov, je z recese vyzván na souboj. On však s úsměvem odmítá.

Účinkující se vrací zpátky do svého ležení, kde se k nim začínají přidávat první zvědavci. S očima navrch hlavy si prohlíží vystavené zbraně, štíty, přilbice a zbroje. Odvážnější nezůstávají jenom u dívání. Kdo chce, může si sám vyzkoušet boj s mečem a štítem nebo si navléknout přilbici a zbroj. Mezi zájemci jsou především malé děti. Šermíři jim s nevšední ochotou vysvětlují, jak mají kterou zbraň používat.

Velice brzy zvony odbíjí poledne, čas na další bod programu – duely. Účinkující se řadí ve vyhrazené aréně a moderátor žádá dvojici dětí, aby si vybraly své favority. Ti se pak společně utkají v souboji. Jde o nenacvičené zápasy, kdy kolikrát kusy zbraní a štítů létají vzduchem. Při jednom zvlášť rychlém střetnutí, kdy diváci nestačili žasnout nad hbitostí aktérů, utržil jeden z protivníků po ráně tupým mečem ranku na tváři, která začíná krvácet. Mezi přihlížejícími zazní soucitné syknutí. Zranění ale není hluboké a přivolaná zdravotnice ihned poskytuje odborné ošetření. Soupeři se rozcházejí jako přátelé, publikum tleská.

Následuje bojová hra, trefně nazvaná Mosty. Na úzkém hracím poli připomínajícím most proti sobě stojí dvě skupiny, jejichž úkolem je srazit protivníkův špalek na opačném konci lávky. I teď soupeře vybírá obecenstvo. Moderátor vyvolává jména jednotlivých skupin. Sigurdi, Goriničové, Njordi, Gunarové, Báby z mokřin, Svině… Dětem zasvítí oči. Jejich favorit je jasný, ale slovo mají tentokrát dámy.

„Nechte hlasovat děti!“ ozývá z houfu potomstva. Když jim není vyhověno, alespoň hlasitě povzbuzují své vybrané družstvo. Neskrývají nadšení. Tato vřava se jim zamlouvá mnohem víc než souboje dvojic. Nepřátelé při ní padají k zemi, tříští se jeden štít za druhým a ze seker se stává dřevo na podpal. Také úrazů přibývá. Po každém je ale raněný schopen vstát a po přestávce opět pokračovat v programu. Obecenstvo je za to odměňuje bouřlivým potleskem, který nebere konce.

Aby účinkující i diváci nabrali síly, po hrách nastupuje polská kapela JAR. Tato hudební skupina se zaměřuje na folkovou hudbu, jejíž texty jsou založené na slovanských legendách. Čítá tři členy, ale jeden během jediné písně stačí zastat hned několik nástrojů, od dud až po mandolu. Libé tóny se mísí s vůní ohně, na němž v nedalekém stánku připravují placky. Na nebi není ani mráček. Stačí se jenom zhluboka nadechnout, zaposlouchat a člověk se hned ocitá v dobách, které už dávno minuly.

Jakmile doznívají tóny poslední písničky, všechno se začíná připravovat na velkou závěrečnou bitvu. Slunce se pomalu sklání k obzoru a jeho poslední paprsky dráždí divákům v předních řadách oči. Ale ti jsou za svá místa vděční, protože na konečné vystoupení se sešel takový zástup nadšenců, že vzadu musí stát na špičkách, aby vůbec zahlédli nastupující bojovníky ze všech historických spolků. Ti se právě řadí a zdraví obecenstvo. Následně se dělí na dva velké tábory, každý zabírá jednu stranu malé arény. Připravují se na volný střet. Moderátor dává pokyn k útoku. Družstva se střetají. Na zem začínají padat první poražení. Publikum jásá. Oba tábory se vracejí zpátky na svá stanoviště, akce se opakuje. Jeden z týmů vytváří klínovou formaci. Ten se zařezává do řad nepřátel a snadno je rozmetá.

Když se šermíři vrací na zpátky na svá místa, moderátor ohlašuje změnu. Kruhy cti. Tento druh souboje spočívá v tom, že proti sobě nejdou celé skupiny, ale dvojice soupeřů se navzájem vyzývají, dokud nezbyde pouze jediný. Po několika potyčkách následuje další změna, a tou jsou kruhy zrady. Od kruhů cti se liší především tím, že protihráči se nemusí vyzvat, než zaútočí. Je možné tedy napadat nepřátele z boku a hlavně ze zad. Někteří hráči to řeší tím, že se zády tisknou k hradbám, které jim poskytují spolehlivou ochranu. Jsou odtamtud ale vyháněni moderátorem. Přední řady diváků tleskají a povzbuzují, zadní se snaží nalézt skulinu, kterou by viděly na bojiště.

Bitva se chýlí ke konci. Bojovníci se opět řadí a děkují publiku za pozornost. Přichází poslední povel dne.

„Útok!“ volá moderátor. Než se kdo stačí vzpamatovat, muži ve zbrojích se vrhají proti divákům. Těsně před páskou se se smíchem zastavují. Přední řady setřou pot z čel a tleskají jako o život. Se zapadajícím slunkem festival končí. V šest hodin se ještě s obecenstvem svými písněmi loučí kapela JAR a pak se historické ležení pro veřejnost uzavírá. Návštěvníci se spokojeni vracejí zase zpátky do svého času.

To byla Bitva na políčkách, jejíž třetí ročník jsme měli možnost zhlédnout. Jistě se shodneme na tom, že se jednalo o krásnou podívanou, kterou kazil jen počet úrazů a menší problémy v organizaci. Věříme ale, že se tyto drobnůstky do příštího roku vypilují a další ročník bude ještě zdařilejší než ten letošní.

Martina Vítová

 

 

Martina Vítová

Narodila se roku 2000, literární tvorbě se věnuje od svých čtrnácti let, kdy jí vyšla první povídka ve sborníku Život a historie vypálených obcí aneb „Znáte nás?“ Mezi její nejoblíbenější žánry patří fantasy a historické povídky.


zpět

rss    | Městská knihovna Polička 2008 | Návštěv :